Anatomie

Skripta

Základy anatomie pro nelékařské obory - Doc. MUDr. František Dorko, CSc.
Anatomie pro bakalářské studium se zdravotnickým zaměřením - Jaroslav Horáček (sken pdf 34 MB).
Přehled anatomie - Ondřej Naňka, Miloslava Elišková (pdf sken 321 MB).
Somatologie (Učebnice pro střední zdravotnické školy) - Ivan Dylevský, Stanislav Trojan, nafocené první dvě kapitoly.
3D Lidské tělo - fakt se hodí jak cyp.
Výukové materíály 1. lékařské fakulty UK.
Po shlédnutí všech dílu Dr. House se toho člověk taky dost naučí, pokud při tom používá google. Když už jsme u těch filmů, tak doporučuju film Ranhojič. Sicko - dokument o Americkém zdravotnictví.
portal.osu.cz - materiály z OSU z Ústavu anatomie
Videa z UPOLu

Poznámky a výpisky

Úvod

Biologie (ř. bios = život, ř. logos = nauka) - přírodní věda, která se zabývá studiem života, živých organismů a vším co s nimi souvisí (jejich struktura, funkce, růst, evoluce, řozšíření, taxonomie (klasifikace organizmů)) od úrovně organel ("buněčných orgánů"), až po celé ekosystémy. Biologie má stále vzrůstající význam. Na jejích poznatcích závisí odvrácení hrozby hladu, rozpoznání příčin nemocí, ochrana zdraví člověka i obnovení narušené rovnováhy v přírode. Poznatky biologie jsou také součástí společenských věd a mají výnam pro vytváření světového názoru (o (ne)rovnosti lidí, o stvoření života a člověka (vyvrací náboženské lži)).

Lékařské vědy se zabývají prevencí (předcházením), diagnózou (rozpoznáváním) a terapií (léčbou) nemocí a snaží se o zdravý a harmonický vývoj člověka. Spojují v sobě vědní obory biologického charakteru (anatomie, fyziologie) a obory společenskách věd (psychologie a sociologie) se speciálními obory (chirurgií, patologií, atd.). K oborům, které mají především preventivní charakter, patří hygiena a lékařská genetika. Projevy nemocí vnitřních orgánů, jejich prevencí a léčbou (spíše nechirurgickou) se zabývá vnitřní lékařství (interna). Vedením porodu a ošetřováním ženy při porodu se zabývá porodnictví.
Biologické vědy se dělí na morfologické a funkční. Morfologické studují tvar, vývoj a stavbu živých organismů. Morfologické obory jsou historicky starší, než funkční obory. Funkční morfologie zkoumá vztahy mezi strukturou a funkcí morfologických znaků. Podle pracovních metod rozlišujeme morf. vědy na anatomii, histologii a embryologii.
Anatomie (ř. anatemnó = rozřezávám) - odvětví biologie, které se zabývá tvarem, stavbou a vývojem živých organismů a jejich částí. Klasickou metodou anatomie je pitva, která je základnim zdrojem poznatků o makroskopické stavbě těla.
Histologie (ř. histos = tkáň, ř. logos = nauka) - věda o mikroskopické stavbě tkání. Základní metodou je pozorování tkání ve světelném mikroskopu.
Embryologie (ř. embryon = zárodek, ř. logos = nauka) - nauka která se zabývá vznikem a vývojem zárodku (embrya) od fertilizace (oplození) vajíčka (lat. ovum) až po fetální období (druhá část prenatálního vývoje, která začíná třetím měsícem).
Mezi anatomií a fyziologií není zásadní hranice. Mezi stavbou, tvarem a funkcí tkání a orgánů je souvislost. Tvar podmiňuje funkci a funkce podmiňuje tvar, strukturu. Funkční obory zkoumají fyzikální i chemickou podstatu životních projevů a činnost jednotlivých organů i organismů jako celku. Základními pracovními metodami funkčních oborů jsou pozorování a pokus.
Biofyzika (ř. bios = život, ř. fysis = příroda) - mezioborová věda která použivá metody a teorie z fyziky ke studiu biologických systémů, zejména jejich fyzikálních pochodů a účinků fyzikálních jevů na tyto biol. systémy (např. účinky záření).
Biochemie (ř. bios = život) - věda o složení organismů, látkové přeměně, která v nich probíhá a působení chemických látek na organismus. Speciální částí je toxikologie (nauka o jedech a jejich působení na organismus).
Fyziologie (ř. fysis = příroda, logos = nauka) - věda o funkcích orgánů a organismů a jejich řízení. Slovo fyziologický se běžně používá ve smyslu normální z biologického hlediska, zdravý.
Biogenní prvky (ř. bios = život, ř. gennao = rodím) - téměř každý z prvků hraje určitou roli v živých systémech na Zemi, nicméně zhruba 20 prvků tvoří převážnou většinu materiálů v živých systémech. Těchto přibližně 20 prvků je možno rozdělit do tří skupin, šest hlavních prvků (C, H, O, N, S, P), pět vedlejších (Na, K, Mg, Ca, Cl) a stopové prvky (mikroelememnty). Téměř 99 % hmotnosti lidského těla dohromady tvoří O, C, H, N, Ca a P. Okolo 0.85 % hmotnosti těla je složeno z K, S, Na, Cl a Mg.

• Uhlík (lat. Carboneum, angl. Carbon, latinsky carbo = uhlí) - základní stavební prvek s atomovým (protonovým) číslem 6. V lidském těle tvoří 18,5 % hmotnosti.
• Vodík (lat. Hydrogenium, angl. Hydrogen) - stavební prvek, přestože je 62 % atomů lidského těla vodík, tvoří jen 10 % jeho hmotnosti.
• Kyslík (lat. Oxygenium, angl. Oxygen) - dýchání, stavební prvek, tvoří 65 % hmotnosti lidského těla, 24 % atomů lidského těla je kyslík, přibližně 21 % v atmosféře.
• Dusík (lat. Nitrogenium, angl. Nitrogen) - růst rostlin, součást bílkovin, tvoří asi 3 % hmotnosti lidského těla.
• Síra (lat. i angl. Sulphur) - v lidském těle součástí aminokyselin (cystein, methyonin), pojivové tkáně (chrupavka). Má detoxikační účinky. Je součástí důležitých látek v organismu (heparin, inzulin, vit. B1, biotin). Zdroje: bílkoviny rostlinného i živočisného původu, maso, vejce, luštěniny, ořechy, chřest, ředkvičky. Nedostatek: u člověka se nevyskytuje. Doporučená denní dávka: asi 500 mg.
• Fosfor (lat. i angl. Phosphorus) - v lidském těle 600 - 700 g (kosti, klouby, zuby, buňky, buněčné membrány, nukleové kyseliny). Účastní se vstřebávání glukózy a gylcerolu a transportu mastných kyselin, součást ATP (energie). Zdroje: mléko, mléčné výrobky, rybí kosti, coca-cola, vaječný žloutek, luštěniny, maso, drůběž, ryby, vejce. Příčiny nedostatku: porucha vstřebávání, zvýšené vylučování ledvinami, alkoholismus, diabetická ketoacidoza. Nedostatek: dysfunkce krveinek (červených i bílých), anémie, zástava růstu, myopatie, srdeční nebo respirační insuficiencie. Doporučená denní dávka: 800-1200 mg.
• Vápník - (lat. i angl. Calcium) v lidském těle je ho zhruba 1200 g (99 % v kostech a zubech, 1 % v krvi a buňkách) což tvoří kolem 1,5 % hmotnosti lidského těla. Důležitý je také pro srážení krve, vedení nervových vzruchů, činnost svalů, ovlivňuje permeabilitu buňečných membrán, aktivuje některé enzymy. Zdroje: mléko a mléčné výrobky, tvrdá pitná voda, brokolice, ořechy, kosti ryb (sardinky), čokoláda, mák. Zvýšený příjem bílkovin a soli ve stravě zvyšuje vylučování vápníku ledvinami. Důvody nedostatku: nedostatečný přívod potravou, porucha vstřebávání, nedostatek vitamínu D, těžká hypomagnezémie. Zvýšenému vyplavování vápníku z kostí napomáhají nápoje typu coca-coly, kofein a kouření. Nedostatek: křivice, osteomalacie, osteoporóza (řidnutí kostí), tetanie, arytmie. Doporučená denní dávka: dospělí 800-1200 mg, děti a mládež 700-1400 mg, těhotné ženy 1500 mg, kojící ženy 2000 mg.
• Chlór (lat. Chlorum, angl. Chlorine) - je obsažen v tělesných tkáních i tekutinách, nejčastěji spolu se sodíkem. Hlavní aniont extracelulární tekutiny (Cl^-), duležitý pro rovnováhu tekutin a acidobazickou rovnováhu. V žaludku je součástí žaludeční šťávy (trávení a ničení choroboplodných zárodků v potravě). Zdroje: kuchyňská sůl. Doporučená denní dávka: 75 mg. Dysbalance chlóru - nerovnováha, buď hypochlorémie, nebo hyperchlorémie.
• Sodík (lat. Natrium, angl. Sodium) - hlavní kationt extracelulární tekutiny (Na⁺). Podílí se na udržování stálého osmotického tlaku, acidobazické rovnováhy, rovnováhý tekutin (objem krve), permeability buněčných membrán, resorpcí glukózy (aktivace enzymu α-amylázy). Zdroje: kuchyňská sůl, solené potraviny (uzeniny, sýry, instantní polévky, konzervy, solené pochoutky), minerální vody. Sodík se vyskytuje přirozeně i v nesolených potravinách (maso, mléko, vejce, mrkev, špenát). V ČR je spotřeba kuchyňské soli 8-10 g/den, v USA až 18 g/den. Doporučuje se snížení příjmu na 3-5 g/den. Nedostatek: hypotonie (snížení napětí (tonus) svalu), svalová slabost až křeče. Nadbytek: hypertenze, zvýšená zátěž ledvin.
• Draslík (lat. Kalium, angl. Potassium) - Hlavní kationt intracelulární tekutiny (K⁺). Podílí se na zachování acidobazické rovnováhy a stálého osmotického tlaku. Je důležitý pro činost svalů (hlavně srdečního), tvorbu glykogenu, proteosyntézu (tvorbu bílkovin), aktivaci glykolytických enzymů a enzymů dýchacího řetězce. Zdroje: všechny rostliny, hlavně ořechy, ovoce (meruňky, banány, pomeranče, taky sušené ovoce), maso, brambory, celozrnné výrobky. Doporučená denní dávka je 2-5 gramů. Nedostatek: svalová slabost, arytmie. Nadbytek: dlouhodobý zvýšený přívod (minerální vody) vede k selhání ledvin, dehydrataci, zpomalení srdeční činnosti, svalové paralýze, ochablosti dýchacích svalů.
• Hořčík (lat. i angl. Magnesium) - v lidském těle 25-40 g (zuby, kosti). Důležitý pro metabolismus a tvorbu bílkovin. Má vliv na svalstvo (svalový stah a relaxace), důležitý pro činnost srdce a oběhového systému. Zdroje: zelené části rostlin (hořčík je součástí chlorofylu), mléko, mléčné výrobky, obilniny, luštěniny, ořechy. Nedostatek: zvýšená nervosvalová dráždivost, svalové křeče, arytmie, duševní a neurologické poruchy (neschopnost koncentrace, deprese, letargie, únava, rychlé vyčerpání, migréna). Doporučená denní dávka: 300 - 500 mg.
• Železo (lat. Ferrum, angl. Iron) - V lidském organismu se nachází až 4 g železa v různé formě. Je součástí hemoglobinu (transport kyslíku), myoglobinu. Podílí se na přenosu elektronů v dýchacím řetězci. Člověk fyziologicky ztrácí 0,5-2 mg železa za den. Zdroje: játra, vejce, maso, ovoce, zelenina. Z běžné stravy se vstřebává 5-15 % železa, využitelnost železa zvyšuje vitamín C, organické kyseliny (např. citrónová, mléčná). Vstřebávání snižuje kys. fytová (obilniny, luštěniny), kys. šťavelová (španát), třísloviny (čaj), vysoké dávky vápníku, mimořádně vysoké dávky kobaltu, zinku, mědi a manganu. Resorpci (vstřebávání, pohlcování) snižují i některé bílkoviny (např. v sóji a vaječném žloutku). Příčiny nedostatku: krvácení, zvýšená potřeba (dětství, těhotenství), ztráta 10 ml krve odpovídá ztrátě 5-6 mg železa. Nedostatek: anémie, bolavý jazyk, angulární stomatitida, snížená obranyschopnost organismu. Doporučená denní dávka: 10-20 mg (závisí na stavu organismu).

Cévní systém

Arterie - tepny, pružné trubice rozvádějící okysličenou krev ke tkáním těla. Arteriola - tepénka. Plicní tepna (a. pulmonalis) vede neokysličenou krev do plic. Arteria - z řec. aer = vzduch, térein, tereo = obsahovat, takže arterie byly původně nazývány vzdušnicemi, protože tepny jsou po smrti prázdné a proto staří Řekové věřili, že obsahují a pumpují vzduch a souvisejí nějak s průduškami.
Aorta - srdečnice, tepna vystupující z levé srdeční komory, která pomocí svých větví rozvádí okysličenou krev (tepennou) ke tkáním těla. Průměr cca 28 mm. Větvemi srdečnice jsou velké tepny, které se dále dělí a vstupují do orgánů a tkání. Cévy postupným dělením stále zmenšují svůj kalibr - průsvit (jsou stále uzší).
Cor, cordis (ř. kardia) - srdce. Do levé síně (atrium dextrum) se okysličená krev dostává pomocí 4 plicních žil vedoucích z plic. Tepový srdeční objem je množství krve vypuzené jednou srdeční systolou. Toto množství je v klidu asi 60-80 ml a při fyzické zátěži stoupne až třikrát. Dutiny se v klidu zcela nenaplňují ani nevyprazdňují (na konci systoly zůstává v komorách asi 50 ml krve). Minutový srdeční výdej (cardiac output, CO) je potom tepový objem vynásobený tepovou frekvencí, jehož klidová hodnota je 5600 ml/min. Při zrychlení srdeční frekvence se CO zpočátku zvyšuje až na hodnoty 30 a více litrů za minutu. Při velmi rychlé srdeční akci (nad 150 tepů/min) minutový objem klesá, protože se při tak rychlé frekvenci stahů nestačí srdeční dutiny dostatečně naplnit krví.
Endotel (ř. endon - uvnitř, ř. theca - obal) - cévní výstelka, vnitřní vrstva cévní stěny.
Endokard (ř. endon - uvnitř, ř. kardia - srdce) - endokardium, nitroblána srdeční, vnitřní výstelka srdečních dutin, která má obdobnou stavbu jako endotel cév. Tvoří mezi síněmi a komorami cípaté shlopně.
Kapilára (capillus = vlas) - vlásečnice, céva, jejíž stěnu tvoří pouze tenká vrstva cévní stěny.
Véna, žíla - trubice odvádějící většinou odkysličenou, žilní krev z tkání k srdci. Venula - žilka.
Myokard, srdeční svalovina - ř. mys-myos = sval, ř. kardia = srdce, střední vrstva srdeční stěny.
Epikard - ř. epi = na povrchu, zevní obal srdečního svalu, vazivový obal srdce.
Perikard - ř. peri = kolem, osrdečník, vazivový obal srdce přechzející na povrch srdeční svaloviny jako tenký list vaziva - epikard. Štěrbinovitý prostor mezi perikardem a epiakrdem je tzv. dutina perikardu s malým množstvím tekutiny, která dovoluje hladký, klouzavý pohyb obou listů.
Hlavopažní kmen, (truncus brachiocephalicus) - první tepna oblouku aorty, která se dále větví na pravou společnou krkavici (carotis communis dextra) a pravou tepnu podkličkovou.
levá společná karotida (carotis communis sinistra) - vystupuje z oblouku aorty a zásobuje krví velkou část mozku, hlavy a krku.
arteria subclavia sinistra, levá tepna podkličková - lat. clāvis = klíč, vede krev do paží a částečně také do krku a hlavy.
Věnčité (koronární) tepny (a. coronariae [cordis], dextra et sinistra) - Pravá věnčitá tepna zásobuje přibližně myokard pravé poloviny srdce a levá převážně svalovinu levé poloviny srdce. Uzavření koronární tepny vede k nedostatku kyslíku a rozpadu příslušné části svalu (infarkt myokardu). Žilní krev odtéká žialmi srdečního svalu především do pravé síně. Kolísání průtoku krve věnč. tepnami je vyvoláno stahy srdce a zdá se, že v diastole je prokrvení srdečního svalu lepší. V klidu protéká 100 g srdeční svaloviny levé komory kolem 80 ml krve za minutu. Zásobení myokardu krví je regulováno především množstvím kyslíku přimo ve svalovině srdce. Asi 60 % energie poskytují srdci tuky a 35 % glukóza, které do srdce přitékají krví.
Albuminy - vytvářejí se v játrech. Molekula albuminu je ve srovnání s ostatními bílkovinami krve poměrně malá, a proto velmi dobře váže vodu. Stěna kapilár je pro bílkoviny většinou nepropustná, takže albuminy v plazmě udržují vodu v krvi a působí nasávání vody z okolní tkáně. Ztráty albuminů (např. močí při poruchách ledvin) vedou k přestupu vody do tkání (zvláště do podkoží obličeje a končetin) a ke vzniku otoků. Albuminy jsou přenášeči enzymů, léků a kovů. Na albuminy se váží i některé hormony, zvláště takové, které je třeba "udržet" délek v oběhu (např. pohlavní hormony a hormony štítné žlázy). Vazba těchto látek na albuminy zabraňuje jejich rychlému vyloučení ledvinami a v krvi se tak udržuje jejich stálá hladina.
Globulin - produktem obraného systému. Z hlediska obranných funkcí jsou nejdůležitější imunoglobuliny, které jsou nositeli protilátek schopných zneškodnit některé škodlivé protilátky pronikající do organismu. Množství imunoglobulinu se při infekčních chorobách zvyšuje.
Fibrinogen - vzniká v játerch. Účinkem enzymů, které se v krvi uvolňují při poranění cév, se z fibrinogenu tvoří vláknitý fibrin ucpávající porušenou cévní stěnu.

Zdroje

[1] - DYLEVSKÝ, Ivan a Stanislav TROJAN. Somatologie: vybrané kapitoly pro bakaláře. 2. vyd. Praha: Avicenum, 1990, 271 s. ISBN 80-201-0026-1.
[2] - ŠIMÍČEK, Jaroslav a Vladislava ZAVADILOVÁ. Civilizační nemoci: vybrané kapitoly pro bakaláře. 1. vyd. Ostrava: VŠB - Technická univerzita Ostrava, 2006, 68 s. ISBN 80-248-1205-3.
[3] - Anglická a česká wiki a wikiskripta.

Po první hodině Anatomie

► Přehrát video

ZÁZRAK LIDSKÉHO ŽIVOTA - stvoření člověka v lůně matčině

► Přehrát video

Debilní kecy mediků

► Přehrát video